I přes probíhající ekonomickou krizi jsem jako každý rok zjistila, že moje rodina i jiná přátelská zvířena už všechno vlastní. Doby, kdy pod stromeček stačilo vložit nedostatkové laskominy v podobě křížal a perníku ve tvaru husara jsou dávno fuč. Dokonce ani džíny, banány a žehličky z Tuzexu už nikoho k extatickému vytržení nepřivedou. Ježíšek kráčí s dobou a přináší dary hodnotnější a obrovitější a nemám-li prachů na to, abych se mu vyrovnala donací třípokojového bytu s bazénem nebo aspoň usmolené dovolené na Bora Bora, musím blízké překvapit fantazií a osobním přístupem.
Naštěstí se slevové servery a prodejny ptákovin předhánějí v nabídce úžasností v podobě lízátek se slaninovou příchutí, předložek na záchod tvaru a funkce minigolfu nebo nákupních tašek Lojza Vutón Voriginál. Kamarádi sfouknuti. Pak tu máme jedny hodinky proti chrápání (otec), rozpékač jablek (matka), legíny proti celulitidě s turmalínem (věčně nespokojená švagrová), stolní hra Malý pitval (směs neteří a synovců) a mužský vibrátor ve tvaru vajíčka (doufám, že s názorným plánkem, kam se ta věc strká bez nutnosti vyproštění praktickým lékařem). Pokud by potenciální obdarovaný byl natolik bohat a frí, že nepotřebuje nic hmatatelného, lze po něm za pomenší obolos pojmenovat hvězdu, literární postavu oblíbeného spisovatele nebo nově objevený živočišný druh, koupit parcelu na Marsu, případně jeho jménem adoptovat orlosupa bradatého nebo sirotka v Ugandě.
V porovnání s touto nabídkou se cítím být ve svých přáních nepříjemně konvenční. Tajně toužím po plamenometu s povolením odstranit z povrchu zemského každého škarohlída a pitomce. Možná bych se spokojila i s žakárovým kabátkem zn. IVKO, ale abych splynula s excentrickým davem, přeju si dárek v tomto světě obzvlášť trhlý. Totiž strávit Vánoce jen podle svého. Nebýt tlačena povinnými setkáními příbuzenského druhu s rýpavou tetou a přisprostlým bratrancem. Nebýt společenskou normou tlačena ke koupi zbytečností, které nikdo neocení. Vykašlat se na zvyky a spáchat na Štědrý den cokoliv ujetého. Zpívat v pravé poledne koledy pod mostem na Kampě tak falešně, jak jen to přes svařák v puse půjde. Pozvat na buřta kolemjdoucího bezdomovce. Přečíst pohádku o děvčátku se sirkami zlobivým dětem ze sousedství. Protoulat se městem až k půlnoční. A mít možnost obejmout každého, koho mám ráda.