„Běhejte jako Keňani, běhejte bosky!“ zní nový zdravotní trend poté, co se profláklo, že extrémní obsah železa ve špenátu byl jen analytickou chybou, margarín máslo nenahradí a zázračné mýdlo na hubnutí dělá v ručnících dírky. I když neholduji módním rozmarům, musela jsem si přiznat, že jako státem uznaný platfusák stojím nemocniční pokladnu dvoje vložky do bot ročně, nehledě na to, že můj běžecký styl trpí rozvinutým patičkařením, což mě stojí minuty trápení navíc v čase, kdy už ostatní dopíjejí zasloužené zrzavé ionty v cíli. A tak jsem to bosé běhání zkusila.
Jako malá jsem běhala bosky pořád. Protože jsem od přírody líná pořádně zvedat nohy a běžeckou abecedu jsme ve školce neměli, vytvořily moje soustavně ukopávané palce krvavou stopu kolem celého babiččina domu. Pro její neestetičnost doloženou návštěvou sociálních pracovníků mi tato kratochvíle byla rodinnou radou zakázána, a tak jsem s bosým během přestala. I tak se ve mně chuť k občasnému bosému pobíhání projevila. Ze zásady například na návštěvách odmítám nabízené erární přezůvky a zkoumám příbytky přátel ploskami svých chodidel. Bosa také odcházím po půlnoci z plesu s těsnými střevíčky se stopami krve po puchýřích v ruce a poopraveným názorem na aféru Popelka. Se zvyšující se venkovní teplotou jsem se nadobro rozhodla pro terapii svého hendikepu bosým během. Budu mít nárty pevné jako primabalerína, zlepším si došlap na špičku a ještě posílím imunitní systém. Kde ale můžu v Praze bosý běh praktikovat, aniž bych přišla k úhoně díky všudypřítomným střepům, injekčním stříkačkám a psím lejnům?
Vzhledem ke koncentraci těchto kontaminantů na chodnících jsem zcela vyloučila dlážděné části města sahající od pravého břehu Vltavy přes Vinohrady až k Žižkovu. Několik opatrných oválů jsem si zaběhla v chráněném území na tartanu TJ Sparta ve Vysočanech. Byl teplý letní den a povrch mi příjemně masíroval chodidla až do té chvíle, než si na něj přede mnou probíhající atlet zgusta odplivl. Nebrala jsem v potaz jeho vyčerpání ani intervalovým tréninkem zpevněné pozadí, on i stadion pro moje nohy doživotně ztratili půvab. Další bosonohou štací bylo snivé Šárecké údolí. Jako víla jsem si poletovala nad rašící travičkou na liduprázdném palouku, než se mi podařilo zašlápnout první včelu. Nehledě na újmu na mé karmě to znamenalo téměř týdenní tréninkový výpadek za současného ledování fialového jelita táhnoucího se od palce až pod patu. Po době nezbytné rekonvalescence jsem se rozhodla změnit působiště a zamířila na Náplavku. Zdejší dva pruhy odlišující cyklistickou stezku od promenádních kočičích hlav jsou tvořeny plochými dlažebními kameny a jako ostrůvek odpočinku lahodily mým nohám až do té chvíle, kdy jsem po dvou kilometrech chtěla z dráhy vystoupit a o přilehlou dlažku jsem si strhla kůži pod prsty.
Někdo říká, že běh v botách je jako sex s kondomem. Někdo říká, že bosý běh je jen pro lidi s koordinací. Já říkám, že pro každého se terén najde. Zmrtvena svými pokusy jsem jednou vystoupila z tramvaje u Motolského krematoria a měla jasno. Zdejší hřbitovní park je místem tichého rozjímání a upřené pohledy truchlících babiček nedovolí nikomu odhodit na upravené chodníčky ani snítku. A tak své bosonohé vášni holduji už jen na místech tohoto typu. Doporučit můžu rovněž hřbitovy v Olšanech a Ďáblicích. Moje běžecké tempo i styl sice připomínají něco, co právě vstalo z hrobu, ale už si tu na mne zvykli a o dušičkách dokonce dostávám od kolemtruchlících bonbóny. A až jednou opravdu umřu na kyslíkový dluh, k čemuž nemívám v těchto vedrech daleko, nebudu to mít daleko.
