Běžecká párty We Run Prague mi na zádech svých účastníků ukázala deset tisíc důvodů, proč může běžet desetikilometrovou trať táta s kočárkem, chlapík o somatotypu vorvaně i paní s kotníkem v gypsu. Trasa narvaná deseti tisíci těly sice na první pohled připomínala spíš masový hrob nebo tokijské metro, ale pro začátečníky v záběhu neznám lepšího rozklusu na poli distančních běhů.
Proč? Protože si tu i ti nejpomalejší připadají jako hvězdy! Já osobně dobíhám v obyčejných běžeckých závodech hluboko v poli poražených a dobíhajíc do cíle z posledních sil bývám konfrontována s nelichotivých obrázkem, ve kterém moji již zregenerovaní a odsolení soupeři dotravují zbytek ionťáků (a podle zaběhnutého času evidentně taky obohaceného uranu) nebo si trasu dávají cvičně ještě jednou v protisměru (a přitom mi zlotřile fandí). Zatímco mně je poskytována první pomoc, skandující diváci už dávno odešli z cílové rovinky, případně se na mě ušklíbají zpoza pátého piva uzavírajíce sázky, jestli umřu hned nebo až za dvacet minut.
V běhu We Run Prague si na trať troufnou všechny možné běžecké typy, od silně šmatlavého po mírně přerostlý v rovníku, a jediné, co nás odlišuje, jsou barevné startovní koridory, abychom se v závodě neušlapali jak bizoni, co táhli do bažin. V elektrizující atmosféře, jež nás podporuje ve vášni skandovat hovadiny, přískoky startujeme devět minut, takže borci aspirující na první místo už si dávají vodu na Václaváku. Běžíme Podolím a užíváme si slastný pocit jindy zapovězeného běhu prostředkem tramvajové trati. Celou dobu nás povzbuzuje hlasité skandování davu, který je buď zapálený nebo škodolibý. Nebo ze všech sil podporuje běžce k výkonu jen proto, aby už dav proběhl a oni mohli konečně přejít na druhou stranu ulice. Kličkování mezi spolubojovníky nemá cenu, tady se prostě čas dělat nedá. Ale dá se kochat a užít si ten pocit, že člověk tu desítku dá. O tom ten běh je. Funivě následujíc žluté vodící balónky pro čas 1:00:00 (které mi zbaběle zdrhly na druhém kilometru), přemítám, proč se sem všichni ti lidé táhli. A odpověď mají napsanou vzadu na tričkách. Každý tu svoji.
Běžci reklamní se vyznačují rychlostí blesku a na zádech nesou jména sponzorů, sportovních oddílů, blogů, webů, případně charitativních organizací, za jejichž reklamu bojují mocnými údery svých běháků o asfalt. Přemnožená skupina běžců anglofonních si neporadila s překladatelskými oříšky do jazyka českého a honosí se frikulínskými skvosty typu „Running makes me happy“ či reklamní „Just do it“. Ale možná jim křivdíme a jen chtějí recyklovat srozumitelné tričko i na mezinárodních závodech. Jako ta slečna s nápisem „777 823 413, call me, baby“. Mezi anglickými nápisy lze najít i početné hlášky z filmů, například Gandaldfovo zvolání „Run, you folls!“ nebo Alenčino/Neovo „Follow the white rabit“. Daleko emocionálnější jsou běžci sentimentální, jež práci svých plic a stehenních svalů motivují psanými výkřiky typu „To dám!“, „Běžím i za babičku“ nebo „Nevypadá to, ale skutečně běžím“. Klenoty mezi běžeckými frky pak jsou nápisy české, vtipné a ryze upřímné. Od povzdechnutí typu „Mám tohle zapotřebí?“ a jasného přiznání „Běžím kvůli tomu tričku“ až po skvosty jako „Uhni – výprodeje!“, „Levný banány? To běžím!“ či „Zdrhám z práce“.
Co měli na zádech rychlíci, kteří zdolali trať pod 50 min, nevím. Hádám, že SK Chvojkovice-Brod. Já tam měla „Běžím si pro pivo“. A za čas 1:07:13 jsem si naordinovala hned čtyři a porci uzených žebírek navrch. Tak sportu zdar a běhu zvláště!
