Jedna přivožralá teta v pražském metru poplivala, poprskala a slovně zhanobila spolucestující, jež svým kufrem blokovala místo k sezení, na které ta nevycválaná babice pociťovala svatosvaté právo. Celá fraška se zvrhla v menší bitku, po které mimořádně semknutý dav Pražanů vzal černou ovci společnosti za flígr a vykázal ji z přepravy. Čest lize spravedlivých, zachovali se zmužile a správně, ale…
Ačkoliv se divím, že agresorka dostala za všechny ty urážky spolucestujících po papuli jen jednou, současně se vší upřímností přiznávám, že v autobusové lince 119 z letiště V.H. do Dejvic pociťuji nutkání chovat se aspoň napůl sprostě jako ta paní. Protože jsem ale utrpěla kinderstube, volím jiné formy nátlaku než plivance a řev. Vyučuji turisty české i zahraniční aplikovat hru Tetris v přirozeném provozu městské hromadné dopravy.
Pozorováním jsem zjistila, že IQ běžného cestovatele se pohybuje na úrovni hejna octomilek, což mu umožňuje uložit svůj kufr velikosti přerostlého mamuta zásadně v místech, kde nejvíc překáží. Pokud už zrovna nešpiní sedačku uložen na ní špinavými kolečky, alespoň tarasí přístup k místům pro sezení tak, že se na čtyřsedačce vyvaluje jen jeden nevinně se culící cestující. Jeho kumpán mezitím zaujme bojové postavení o řadu sedadel vedle, čímž svým zavazadlem totálně ucpe hlavní průchozí uličku vozem. Třetí bojová skupinka ve vrstvě zavazadel tenké, leč plošně rozsáhlé, zcela zaplní plošinu pro kočárky, čímž se vůz stane přelidněným v okolí dveří a liduprázdným ve svém středu. Cestujícím, kteří nastoupí později, nezbyde nic jiného než strávit jízdu v sardinkové úpravě, toužebně hledíce na prázdná místa ve středu vozu. Matky s kočárky zřejmě připnou kolečkové brusle a dodrandí na konečnou zavěšeny za autobus.
Možná se ze strany pachatelů jedná o matematickou hru nebo výzkum pro IgNobel Prize, který má zjistit, jaké je nejmenší možné využití prostoru autobusu při průměrné obsazenosti pasažéry. Možná je to divoká sociologická studie mapující bod zlomu, při kterém dav cestujících začne pohazovat exkrementy na ty, kteří blokují ta místa ve voze, na kterých je možno se nadechnout. Nevím. Vzhledem ke svému věku a celistvému stavu končetin si neosobuji právo sedět, ale do práce se dostat potřebuji. Proto v rámci ranní rozcvičky na kufry buď stoupám a přeskakuji je zavěšena za mastnou tyč, nebo vyzývám ostatní účastníky přepravy, abychom cizincům formou hry na živý řetěz přenesli zavazadla do prostoru točny, kam dle šíře prostoru a nepřítomnosti sedadel logicky patří. Vše formou komentované prohlídky hl. m. Prahy, citace hry v Tetris a doporučení využívání mozku i v běžném občanském soužití, v angličtině, francouzštině a ruštině, v horku i zimě, v hubenosti i v tloušťce, při smyslech i v šílenství, za trvalého rizika facek.
Současně se ale přítomným cizincům omlouvám, že naše občanská demokratická společnost ještě nedokázala proti silné taxikářské lobby prosadit civilizační zázrak spojení metrem mezi letištěm a centrem města. Ujišťuji je, že už padesát let zde náš magistrát plánuje postavení rychlodráhy a za dalších padesát let se ji možná postavit zdaří. Záleží to bohužel na minimalizaci objemu tunelů, jež vlastním rýčem kope naše samospráva. Což mě přivádí k myšlence, že kdyby povedlo donutit odpovědné úředníky využít povinnost sedět za levárny na Pankráci, dostali bychom se tam metrem až z letiště i se všemi kufry.
http://www.youtube.com/watch?v=uy0LCSP_0q8
