Jako dívka z dobré rodiny jsem bývala postižená klasickým vzděláním a kinderstube. Po celé dětství jsem byla cepováním přitesávána do podoby slečny, která umí vyšívat křížkovým stehem a je zdvořilá i ve společnosti yettiho drbajícího se v rozkroku mým vlastním zubním kartáčkem. Olíznout nůž ve společnosti bych si nedovolila ani během globálního hladomoru a maximálním možným projevem mé nelibosti může být důrazně zdvižené obočí (ovšem jen jedno, dvě už jsou faux pas!). Postižena znalostmi etikety, jež automaticky předpokládaly potlačování mých vlastních potřeb ve prospěch jiných, jsem vpadla do dospělého světa, ve kterém mě málem sežral dav u přepážky v bance. Teprve když jsem se přes sousedčiny odpadky dostala do svého bytu jen za pomoci bedničky dynamitu, byla jsem nucena přehodnotit status svých slušných způsobů do praktičtějšího módu. Došla jsem ke zjištění, že pokud se nepohybuji v královských kruzích, rozeznávat kleštičky na šneky od kleštiček na raky vskutku nepotřebuji. Správný výběr barvy a typu klobouku na zahradní slavnost mi při jednání s otrávenou úřední osobou taky moc nepomůže. Takže jsem zapomněla na systém předností, jež hlásají pánové Špaček a Guth-Jarkovský, a přijala za svou normu ulice okopírovanou od zkušenějších bijců neurvalých teroristů všedního dne.
Hlavní zásadou novodobého souboru pravidel společenského provozu je pro mě překvapivý fakt, že si k vám druzí mohou dovolit jen to, co jim dovolíte vy. A že hranice svobody neurvalcovy končí u hranice svobody mé. Zaujala mě praxe, kterou na svém dvoře razil Ludvík XIV. Svým dvořanům jednoduše zakázal veřejné projevy smutku. Ve Versailles žilo několik tisíc lidí a důvod k pláči jich mělo každý den několik desítek. Veselý král jednak nesnášel pohled na zachmuřené ksichty a druhak by celý den nedělal nic jiného, než že dvořanům smutně kondoloval. Proto milý absolutista negativisty zahnal do soukromí prohlášením, že okolo sebe chce vidět jen usměvavé tváře. Co se neomaleností týče, hlasuji přesně pro toto řešení! V Čechách žije deset milionů lidí, a kdyby se každý projevoval jako chovanec nápravného zařízení, vypadalo by to na ulicích hůř než v době kamenné. Má-li proto kdokoliv potřebu předvádět návyky řeznického psa, nechť tím obtěžuje obyvatele vlastního obýváku. A pokud to přece jen zkusí, je třeba ho hravým způsobem poslat do paďous.
Samo technické řešení boje s neomalenými ústrky znamená občas tvrdý oříšek. Především je nutné vytasit zbraně už v začátku sporu. V době, kdy prostorem létají taxonomická zařazení protistrany do řad sudokopytníků, je každé elegantní řešení nereálné. Stalo se mi, že se ve dvě ráno pod mými okny usídlila parta teenagerů, která si pustila rádio na plné pecky a jala se provozovat jakýsi pokus o párty. Mohla jsem volat policii nebo jim na hlavu vylít kýbl splašků (a chvíli mě díky přetrženému spánku ta představa mimořádně lákala), ale nakonec jsem se rozhodla pro efektivnější řešení. S vervou, zahrnující především bleskurychlou konzumaci jejich zásob chipsů a piva, jsem se k večírku připojila. Za hodinu bylo vypito, snězeno a divoká akce už se v ulici nikdy neopakovala.
Jestliže sdílíte můj názor na neurvalce, dovolte mi podpořit vás v bohulibém úsilí při jejich umravňování. Sice si u toho budete připadat jako křižáci zatlačující pohany mimo hranice civilizace, ale jde o aktivitu nutnou jak pro dobro vaše, tak výše zmíněných nevychovanců. A také těch, kteří ještě stále lpí na tradičním vychování a ve frontě na poště čekají na sežrání. Navíc si u toho můžete užít spoustu tvůrčí legrace. Majitele uštěkaného psa proto pozvěte na sousedské grilování, na němž mu se šibalským zamrkáním předložíte výbornou pečínku páchnoucí česnekem a tajemným původem masa. Do kabelky vložte sprej s kyselinou máselnou a neváhejte tuto tekutinu, smrdutostí vysoce převyšující týden nemyté podpaždí zápasníka sumo, rozstříknout v přítomnosti každého, kdo vám oprskle kouří pod nos na místě tomu nevyhrazeném. Boj s neurvalci je marný a věčný, leč povinný, tak se jim u toho aspoň zasmějeme.
Vyšlo v časopise Cosmopolitan 09/2013
