Letecký deníky 2: Nakul to tam, Baruškowoe! (1:19 - 4:09)

Začít si dělat pilotní průkaz v době, kdy se světové letectví potácí v největší krizi od doby, co Jára Cimrman havaroval se svým kamenným letadlem v Jámách, je nebezpečný. Zvlášť když je třeba uvést letadlo i do ostrých zatáček

V druhé lekci pilotního výcviku je potřeba si přiznat, že skutečný létání není jako řídit labuť na Matějský. Než žák zvládne pilotáž natolik, aby se s gustem vozil mezi mráčky, čeká ho PRÁCE a STRACH. Plnění úkolů v oblacích v délce více než hodiny je odměněno jen několika minutami kochačky. Fotečku na Instáč? V levý ruce knipl („Jestli mi na něj šáhneš pravou, tak tě přes ni plácnu“), pravá dělá všechno ostatní. Letadlo se ovládá kormidly ve třech osách, pocit 3D práce je nepřenositelný a musíte ho zažít. Na křídlech máte křidélka, ta ovládáte pohybem kniplu doprava a doleva a letadlo zatáčí. Na ocase máte směrovku, kterou ovládáte pravým a levým pedálem a tím letadlo taky zatáčí. A na ocase máte taky výškovku, která reaguje na potlačení nebo přitažení kniplu od sebe/ k sobě, čímž letadlo stoupá nebo klesá. V rámci letu se pak snažíte vybalancovat všechny zmíněné prvky dohromady, a zatímco si s vámi vítr dělá, co uzná za vhodné, vy k tomu kontrolujete výškoměr, rychloměr, plyn, otáčky, vario, rádio, teploty vody a oleje, orientaci pod sebou a provoz okolo sebe pro případ, že je někdo hluchej, slepej nebo mu některá z výše uvedených věcí nefunguje tak dobře jako vám. Už tomu, kolego, rozumíte?

„Pojeď mi na vyčkávací,“ dí instruktor, a mě to přijde stejné jako výzva, abych okamžitě zahájila výsadek na Marsu. Ale jsem tu, abych lítala a ne se vozila, takže dělám, co umím, a věřím přitom v Boha, instruktora a zákony aerodynamiky (přesně v tomto pořadí). Znamená to nahodit motor (hlavní vypínač, magneta, sytič, kontrola brzdy, zařvi „bacha u vrtule“ a nahoď to, 5-4-3-2-1...uširvoucí VRRUUUUUUM, páč  sluchátka mám já chytrá ještě v klíně) a proklestit si cestu odpoledním provozem na letišti, jež mi jako nováčkovi silně připomíná Magistrálu v pět odpoledne (jsou na ní TŘI letadla!!!). Rozjíždím se od hangáru číslo 5 k dráze Delta, žlutou naváděcí čáru díky neschopnosti udržet pedály letadlo v rovném směru šněruju tak, až se obávám, že mi velitel letiště osobně přijde dát dejchnout. V duchu přemýšlím, jak při této šikovnosti udržím éro rovně tak dlouho, abych ho při startu dovedla do vzduchu a ne do nejbližší zdi, ale naštěstí pro všechny zúčastněné vede komentovaný start instruktor.  

Po lekcích aerodynamiky je mi teoreticky jasné, jak a proč letadlo padá do vývrtky, ale před vzletem mi bylo rozborem několika katastrof do detailu znovu vysvětleno, jak bídnou smrtí můžeme zhynout, pokud bude můj styl letu příliš invazivní. Celá zdivočelá ze všech nabídek katastrofických scénářů jsem sedla do éra zpocená až na zadku, nicméně instruktorovi se nejevím stále dost zelená strachy, a tak je mi názorně předveden moment zlomu, kdy už k pádu letadla dochází. Jediný pevný bod pod námi najednou mizí, z éra je cizí, třesoucí se tvor, a já od této chvíle až donekonečna projevuji při manipulaci s kniplem a pedály jemnou dívčí povahu. Jdem do zatáček!

 Mírná zatáčka se točí do úhlu maximálně patnácti stupňů, ostrá má třicet, maximální povolená pro ULL šedesát. Tajně podezírám svého instruktora, že má doma wohlej úhloměr, protože jeho (a potažmo i moje) plochá má podle pohledu na horizont minimálně třicet a ostrou vykrucuje tak, že mám pod celou horní půlkou těla půl kilometru vzdušného prostoru. Prvně se bojím, pak se domestikuju a nakonec to tam s nadšením točím. „Nakul to tam, Baruškowoe,“ dí můj instruktor spokojeně a bodře mi drbne do kniplu pokaždé, když podle jeho názoru není zatáčka dost ostrá nebo dotažená. Diví se přitom, že mi zatáčky doleva moc nejdou, zatímco doprava je kulím docela suverénně. Nemám to srdce mu přiznat, že při náklonu doleva mám pod sebou tu nebezpečnou vzdušnou hloubku já, zatímco když točím doprava, tak ji má pod sebou on a to je mi jedno.  

„Silo mezi kozy!“ volá na mě instruktor, odkazujíc na náš orientační bod v podobě sedlčanského sila. Piloti se orientují podle význačných kopců nebo staveb v krajině. Já je potřebuju obzvlášť velký, takže mám velesilo nebo Temelín. Toč na sever, toč na východ. Kompas se protáčí, vario se protáčí a panenky instruktora se taky protáčí, protože během jedné zatáčky dokážu nesmyslně vyklesat (nebo vystoupat, na důvod se mě neptejte, ale místo strachu to bude spíš obecná debilita) i o šedesát metrů. Přitlačení do sedačky při takovém manévru se mi moc líbí, ale nechci to říkat nahlas, abychom zase nezačali s padáním. Protože je ale pilotáž o přesnosti, makáme na tom, dokud si nepřipadám jak na kolotoči. „Zatáčku umíš, tak osmičku, ukaž! Rozhlídnout, přidat plyn. Páku dopředu, woe, napiš si to někam! Pořádně tam ten knipl nakul, šlápni nohou směrovku, točim, točim...no vidiš. Máš Temelín mezi kozama? Tak druhou půlku! Máš? A teď mi řekni, kde je letiště. Kde je Tábor? Kde je Praha. A kde je Moskva?“ Koncem tohoto úkolu jsem překvapena, zvláště když se mi podaří identifikovat všechny směry víceméně správně. Zcela po blondýnovsku se totiž dokážu ztratit takovým způsobem, že mi ani navigace v mobilu není nic platná. Naposledy jsem takhle tři čtvrtě hodiny hledala malostranskou hospodu U Hrocha. Než jsem dorazila na večírek, málem došlo pivo! Ale zdá se, že ve vzduchu člověk získá nadhled.

Za odměnu je tu závěrečná hra – cestou zpátky na letiště sleduj levým kolem Vltavu. Kus před Prahou je řeka samý meandr, takže si naletím nad pravý břeh a snažím se kopírovat každou zátoku. A sním o tom, že se sem jednou vrátím a poletím níž, rychleji a přesněji než teď.

                                                                                                                                     LKPM, 14.7. 2020