Zítra ráno vstanu a ukopnu si palec

Kdyby platilo úsloví o nešikovném masu, které musí pryč, chodila bych po světě jako kostlivec. Jsem rekordmankou v počtu zohavení sebe sama realizací nějaké blbosti a na pohotovosti v Motole už si tykám i s dveřmi. Jednou skončím jako aspirantka na udělení Darwinovy ceny a na mém pohřbu se budou všichni svíjet smíchem při sdílení informace, jak jsem se do tý rakve vlastně dostala. Nejspíš si o ní totiž rozrazím hlavu při exkurzi do dřevozpracujícího průmyslu.

Anamnéza mojí nešikovnosti je vpravdě monstrózní. Když pominu nevinné dětské hříšky v podobě čela rozseknutého v průběhu tance na radiátoru a opařenin 2.-3. stupně způsobených nepovědomostí o zákonech míšení horkých a studených kapalin, mám v portfoliu úrazů takové perly jako zlomený prst na noze (obrátka při plavání), zlomený prst na druhé noze (nakopnuté křeslo během ranního bloudění bytem před intoxikací první kávou), zlomený nos (opravárenské práce zahrnující využití těžkých železných plátů na příliš nakloněné rovině), rozříznutý palec (otevírání obličejového krému invazivní metodou za využití švýcarského mnohonože), vyvrácený druhý palec (hra v lidské kuželky pod vlivem pěti piv), vyvrácený kotník (efektní otočka za pánským Zadkem Roku spojená s demolicí podpatku nejoblíbenějších lodiček - který na rozdíl od vazů nesrůstá) a otrava bromoformem (vzhledem k zákonu o chemických látkách a přípravcích jsou detaily přísně tajné). Banální úrazy na kole nebo lyžích v to nepočítám.

Vždycky, když zavítám do oblíbené pohotovostní čekárny v Motole, připadám si děsně zdravá a úplně pitomá. Děsně zdravá vedle kolemjedoucích výsledků bouraček a rvaček na střepy, pitomá po nevěřícném dotazu ošetřujícího lékaře „Jakže se Vám to stalo?“. Osobně si myslím, že většina doktorů si vede velice škodolibou statistiku o tom, kdo si za jak neuvěřitelně blbých okolností ublížil na těle natolik, že musel vyhledat jejich péči. Taková nemocniční alternativa Blbce k večeři. A že se v těch statistikách umisťuju někde hodně nahoře a při popisu mých rentgenových snímků se moudří v bílém smějí, až jim skalpely padaj z kapes.

Zatímco píšu blog (navzdory ortéze, která mi svírá vykloubený palec), můj otec hýká bolestí z naražených žeber. Vynášel muškáty do kontejneru. Moje matka si nechává potichoučku dostrůst nos, který si rozrazila o futra, když zakopla o našeho psa. Wotroubenost coby genetický postih v rodině kumulativně dědíme už několik generací, kamže se na nás hrabou šlechtické rody degenerované příliš masitými rty a hlavou a IQ tykve. Je s podivem, že jsme ještě vlastní vinou nevymřeli. Ale někdy je příjemné být konzervativní i za cenu vlastního sebezničení. Zítra ráno vstanu a ukopnu si palec, což je v dnešní nejisté době jediná jistota, kterou mám potvrzenou. Statisticky i experimentálně.